Lidské embryo - kdo, nebo co? (II)

Zdravotnické noviny, 7. 3. 2003, MUDr. Tomáš Lajkep, PhD

Existují nejrůznější formy empirického funkcionalismu. Je jim společné to, že uznávají začátek lidského bytí okamžikem koncepce. Tvrdí však, že toto bytí se stává osobou až v nějakém dalším vývojovém stupni. Aktuální biologický stav embrya není důležitý vzhledem k předpokládané definici osoby, protože ta je dána jaksi "předem", tedy míněním angažovaných odborníků.
Oddělení "lidského bytí" od "bytí personálního" není založeno na biologických důvodech, ale na předpokládané definici osoby. Uvedený přístup k embryu označují někteří autoři (C. Strong) jako "gradualismus".


Gradualismus
Slovo gradualismus vyjadřuje názor, že fetální vývoj je lineárně rovnoměrný a graduální (pozvolný) a stejně tak pozvolný a rovnoměrný je i morální význam embrya. To znamená, že 32buněčné embryo má "větší morální hodnotu" než čtyřbuněčné - nepatrně sice, ale přesto má. Je však obtížné na této cestě pozvolného vývoje najít nějaké "milníky", které by měly specifický morální význam. Ze samotného principu morálního gradualismu není nakonec ani jasné, kde se nachází onen specifický bod, jehož dosažení by ne-personální lidské bytí učinilo osobou. Proto nacházíme mezi zastánci morálního gradualismu nepřehledné množství názorů, které se snaží obhájit, jaký stupeň rozvoje lidského bytí je zároveň dosažením stavu "být osobou". Nejradikálnější zastánci (Engelhardt, Glover, Harris, Singer a Tooley) této cesty jsou například přesvědčeni, že o lidské osobě nelze mluvit před šestým mě-sícem po narození. Logicky konsekventní je pak názor, že aborty, experimenty na embryích a fétech, stejně tak jako infanticidum (zabití dítěte) jsou z hlediska morálky zanedbatelným problémem, pokud zvolená procedura nezpůsobí bolest tomuto ne-personálnímu lidskému bytí.

Kdy se embryo stává osobou ...
M. Tooley tvrdí, že základní otázkou, která se musí rozhodnout, je "jaké vlastnosti musí bytost mít, aby jí mohlo být přiznáno právo na život". Řešení této otázky je společensky důležité, neboť i právní řád se musí ptát, v jakém stupni vývoje se musí nacházet ona bytost (lidská), aby mohlo být morálně ospravedlnitelné její zničení.

  • To je i názor J. Thomsonové, která tvrdí, že "embryo není o nic víc člověkem než semeno stromem. Teprve až získá charakteristiky, které jsou člověku vlastní, lze mluvit o člověku." J. Thomsonová však uznává, že v období embryonálního vývoje je velmi obtížné stanovit ostrou hranici, která by jasně odlišila, že bytost před touto hranicí je pouhá "věc", kdežto bytost za touto hranicí je již člověk.
  • Někteří autoři, kteří se na embryo dívají z pozice empirického funkcionalismu, se domnívají, že individualita je nutnou podmínkou k určení osoby, a proto mluví o osobě až dva týdny po fertilizaci, kdy již není možné, aby došlo k rozdělení buňky na jednovaječná dvojčata.
  • Jiní se domnívají, že schopnost cítit bolest a vnímat je základní daností osoby a že osobou se embryo stává až v době, kdy se objeví neurální lišta jako základ budoucí CNS.
  • Jiní se domnívají, že osobou se stává člověk až při zaregistrování mentálních a psychických pochodů, které jsou patrné od několika měsíců po fertilizaci.


Do kdy je možný potrat....
Další autoři se domnívají, že se člověk stává osobou až v okamžiku, kdy je schopný autonomního života, tedy života nezávislého na matce - tzv. viability. Toto období se ovšem velice obtížně stanovuje, protože dnes lékaři díky technice dokážou udržet naživu i velice nezralé plody - kolem 24. týdne. S vývojem techniky se bude toto období neustále zkracovat. Existují i futuristické představy o umělé děloze. Tento názor se nakonec stal v mnoha zemích i jistou teoretickou základnou pro právní úvahy o ochraně plodu během těhotenství. Pokud již plod je tzv. viabilní, tedy většinou koncem 24. týdne, nemá žena právo na potrat jen na základě prostého přání, ani na základě eugenických motivů. Ve většině vyspělých zemí není od druhého trimestru možný potrat pouze na podkladě žádosti, ale je selektivní a přijatelných důvodů pro odmítnutí potratu přibývá spolu s délkou těhotenství. Po dosažení viability je plodu většinou přiznáván plný právní statut. Potrat po tomto období je možný jedině tehdy, když těhotenství ohrožuje život nebo zdraví ženy. Definice osoby ohraničená časovým obdobím však přináší zcela konkrétní nesnáze, které mohou být zdrojem konfliktů v péči o novorozence.

Ani roční dítě není osobou?
H. T. Engelhardt se domnívá, že o osobě lze mluvit pouze tam, kde subjekt je schopný uvažovat o morálních argumentech - musí tedy být schopen sebereflexe, racionálních úvah, musí být schopen svobodné volby a hájit morální cíle. Z takové definice ovšem vyplývá, že velmi mnoho lidských bytostí není schopno dosáhnout kvality osoby. Empirický funkcionalismus můžeme vhodně charakterizovat citátem P. Singera:
"Tvrdím, že život fétu nemá větší cenu než život živočišných organismů na stejné úrovni rozumu, sebeuvědomění, vědomí, schopnosti cítit a podobně. A jestliže fétus není osoba, pak nemá stejná práva jako osoba."
(Singer, P., Kuhse, H.: Embryo experimentation. Cambridge, 1990, s. 41.)

Singerův postoj je však příkladem vyhroceného empirického funkcionalismu, který je navíc chápán čistě aktualisticky - pouze aktuální přítomnost charakteristik osoby dovoluje přiřazení jednotlivých bytostí pod pojem "osoba". Nepřekvapí tedy, že zmíněný autor v rámci svých představ o osobě doporučuje, aby i těžce postižené děti byly zabíjeny, a tvrdí, že dítě v jednom roce života není o nic více osobou než třeba šimpanz nebo prase. Podobný názor nacházíme také u H. T. Engelhardta Jr.:
"Fétus není osoba. Je to biologický produkt osob. Stává se osobou v plném slova smyslu až za nějaký čas po porodu. Může se stát osobou v sociálním slova smyslu, ale teprve tehdy, až mu společnost přizná určitá základní práva k jeho ochraně - a to taková, která se obvykle používají k ochraně osob v plném slova smyslu. Málo vyvinutý plod má pouze minimální, pokud vůbec nějaký mentální život. Nezdá se, že by měl dostatečnou mentální kapacitu, která by mu umožňovala vnímat utrpení na takové úrovni, jako je to u normálních dospělých savců." (Engelhardt Jr, H.T.: The Foundations of Bioethics. Oxford University Press, New York, 1986, s. 237.)

Pokud tedy embryo není osobou, na čem má pak být založena právní ochrana embrya? V rámci empirického funkcionalismu není pouhý fakt biologické existence lidského bytí dostatečným důvodem k tomu, aby vypovídal o právech daného jedince. Lidské embryo - pokud není osobou - má pouze svou "vnější hodnotu" - tedy hodnotu, jakou mu společnost v dané chvíli přisoudí.

MUDr. Tomáš Lajkep, PhD., tlajkep@med.muni.cz