Lidské embryo - kdo, nebo co? (I)

Lidské embryo - kdo, nebo co? (I)
Zdravotnické noviny, 7. 3. 2003, MUDr. Tomáš Lajkep, PhD

Práva lidského embrya jsou závažným tématem, které je spojeno s řadou emotivních postojů. Protože nevím, zda čtenáře zajímá moje osobní stanovisko, dovolím si nejprve předvést určité spektrum názorů na tento problém a jsem přesvědčen, že si tak každý bude moci lépe uvědomit svou názorovou pozici.

Vývoj lidského zárodku začíná v době, kdy se po oplození vajíčko jako jednobuněčný útvar rozdělí ve dvě buňky. Od tohoto prvního dělení někteří odborníci mluví o fázi preembryonální. Preembryo se dále dělí a mezi každým dělením uběhne několik hodin. Počáteční dělení pokračuje v době, kdy preembryo putuje ve vejcovodech do dělohy. Tato pouť trvá asi pět dní. Dalších pět dní trvá, než se preembryo v děloze uhnízdí. Období embryonální - tedy období, kdy se vyvíjející se zárodek nazývá embryem, trvá od nidace (uhnízdění) preembrya do konce druhého měsíce. Tehdy dochází k vývoji lidských orgánů a embryo dosahuje i vnější "lidské" podoby. Od začátku třetího měsíce do porodu se mluví o období fetálním a vyvíjející se zárodek se nazývá fetus, neboli plod.
Mnohým se zdá být důležitá otázka, v jakém období svého vývoje je embryo schopné vnímat bolest. To je poměrně obtížný problém, neboť termín "bolest" může v období vyzrávání nabývat různých podob. Anatomický základ pro rozvoj jednoduchých spinálních reflexů je vytvořen asi 7,5 týdne po oplodnění. Mezi devátým a dvanáctým týdnem začínají pracovat mozkové buňky, ale teprve kolem dvacátého druhého týdne po oplození je cerebrální neokortex funkčně spojen s ostatními částmi mozku. Je možné, že schopnost cítit bolest se v období embryonálního vývoje podstatným způsobem mění, ale je v podstatě nemožné vyzkoumat, jaké stimuly mohou být v těchto obdobích prociťovány jako bolestivé.

Co je člověk
Přestože nejsnáze registrujeme etické problémy, které logicky vyvstávají jako první, zdá se, že základní je odpověď na otázku "co je člověk?". Pokud bychom mohli určit povahu a charakter lidského embrya, pak by determinování jeho statutu už bylo snadné. Přiznat někomu statut osoby znamená plně jej začlenit do lidské komunity a přidělit mu všechna morální práva, včetně práva nebýt zabit. V opačném případě je postavení této bytosti nejisté a o jejím osudu mohou, v rámci dohodnutých pravidel, rozhodovat ti, co plně participují na statutu osoby.
Mezi lidmi běžně převládá mínění, že o tom, jaký statut má embryo, rozhoduje primárně svědomí matky a nic jiného. Tento názor, ač nejvíce rozšířený, je také nejsnadněji vyvratitelný. Je důležité, zda se vyvíjejícímu se plodu přizná charakter osoby - tedy člověka, nebo ne. Pokud plod nemá charakter člověka, pak je jeho ochrana zbytečná a není třeba tím zatěžovat něčí svědomí. Avšak pokud je plod skutečným člověkem, pak s ním nemůže být zacházeno jen na základě pouhého svědomí druhých lidí - třebas matky. Není totiž sporu o tom, že život člověka nemůže být vydán soudu svědomí blízkých i vzdálených osob. Koneckonců každý uzná i to, že jak se rozvíjí a roste embryo, přijatelných důvodů k interrupci stále ubývá, až v určitém okamžiku převládne právo dítěte přijít na svět nad právem matky rozhodnout o jeho životě. Z čeho může být odvozena a jaká je morální pozice časného embrya? V současnosti v bioetických diskusích na dané téma převládají dvě koncepce.

1. preembryo a embryo je plně lidskou bytostí - pozice ontologického personalismu.
2. lidské bytí se stává osobou v průběhu gestace, nebo v určité době po porodu - pozice empirického funkcionalismu. Před tímto bodem dosažení statutu lidské osoby je embryo potenciální lidskou osobou a může mu být v různém stupni přiznána jistá ochrana. Tak podle J. Schenkera z Mezinárodní federace gynekologie a porodnictví (FIGO) je embryo "potenciální lidská bytost, na kterou by se mělo pohlížet s vážností a jeho specifické postavení by mělo být respektováno, dokud ho nepřeruší jiné společenské nebo mateřské zájmy".

Ontologický personalismus
Ontologický personalismus předpokládá začátek lidského života od okamžiku koncepce. Je v těsné souvislosti s biologickým pohledem na vznik už geneticky jednoznačně samostatného jedince. Na otázku: "je už od začátku své koncepce lidské embryo také osobou?" odpovídá ontologický personalismus s přihlédnutím k Boethiově definici člověka jako individua substantia rationalis naturae kladně.
Lidské embryo lze považovat za individuum, protože je nedělitelné. Co se týče problému jednovaječných dvojčat, pak se tvrdí, že není pravda, že by se jeden jedinec rozdělil na dva, ale spíše jeden živý systém dává vzniknout druhému živému systému, podobně jako je to při reprodukci jednobuněčných organismů. Není to případ oddělení, ale znásobení, nová individualita je "přidána" k už existující. A koneckonců, díváme-li se na tento problém z hlediska respektu k lidskému životu: má snad tento život menší cenu, jestliže nevíme, zda z něj vznikne jeden - nebo více jedinců? Lidské embryo je substancí, protože je nadáno schopností seberozvoje. Ačkoli je závislé na matce, je nadáno svou vlastní existencí a autonomií, roste a formuje se jako svébytný jedinec. Lidské embryo má "racionální přirozenost", neboť schopnost užívat rozum je specifickou charakteristikou lidského bytí, bez ohledu na to, jestli se tato schopnost aktuálně realizuje nebo ne.
Lidské bytí se nestává osobou v průběhu ontogeneze, lidské bytí je osobou od samého začátku koncepce. Osobnost se projevuje svými schopnostmi a svým jednáním, ale nemůže být redukována pouze na tyto vnější fenomény. "Oplozené vajíčko je jedinečná a komplexní genetická entita. Základní charakteristiky, jako je například pohlaví, příslušnost ke krevní skupině i barva očí, jsou dány už před prvním dělením a nebudou změněny dalším vývojem, zevními vlivy ani učením." To znamená, že lidské embryo už vlastní všechna práva, která lze přiznat lidské osobě. Patří sem zejména právo na život, fyzikální a genetickou integritu i právo na rodinu.
Tento pohled na zygotu, preembryo a embryo je součástí oficiálního názoru katolické církve. V Instrukcích o respektu k lidskému životu z roku 1987 je zdůrazněno, že "původní učení církve (z roku 1974) zůstává v platnosti a je nadále potvrzeno novými biologickými objevy, které dokazují, že v zygotě je konstituována nová biologická identita lidského jedince." V této instrukci je dále poznamenáno, že magisterium nezastává žádný názor ohledně "oduševnění" plodu, ale nepochybuje o personálním charakteru lidského života od jeho prvního výskytu. "Jak by lidský jedinec nemohl být zároveň osobou? To je důvod pro to, abychom lidský život chránili a respektovali v každém jeho životném projevu."
Tento názor však nemusí být nutně pouze vyhraněným stanoviskem katolické církve. Také někteří odborníci, kteří se asistovanou reprodukcí zabývají, se k tomuto postoji přinejmenším přibližují. Tak například v kolektivní práci pracovníků Centra asistované reprodukce gynekologicko-porodnické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze uveřejněné v Praktickém lékaři můžeme číst, že "embryo jako jedinečný budoucí člověk je definováno ve chvíli, kdy pronikne spermie do oocytu. Je však možný i názor, že genom se vytvoří až po splynutí prvojader samčího a samičího. Každopádně je dvoubuněčné embryo jednoznačně definovaným člověkem".

V dalším pokračování se budeme věnovat názorům z pozic empirického funkcionalismu.

MUDr. Tomáš Lajkep, PhD, tlajkep@med.muni.cz
pokračování - 2. část