MALÝ ROZDÍL

Völker ZASTROW, 30.5.2007
Bulletin Občanského institutu č.187
originál je na http://www.obcinst.cz/clanek.asp?id=1109
"....chirurgická proměna transsexuálů nepředstavuje psychoterapii, nýbrž spíš zásadní souhru s psychickou nemocí"

Evropská unie a spolu s ní i Spolková republika Německo se závazně přihlásily ke "gender mainstreamingu". Jeho politika, propagovaná a prosazovaná feminismem, vychází z tvrzení, že genderovým rolím se na rozdíl od biologického rodu jen učíme. Na počátku genderové teorie však před čtyřiceti lety stál jeden americký psychiatr a jeho pokus na lidech.

22. srpna 1965 se v kanadském Winnipegu, městě velkém asi jako Frankfurt, narodila dvojčata. Nevšední a radostná událost - i pro vědu. Jednovaječná dvojčata totiž mají stejný genotyp. Tudíž na nich lze zkoumat jeho vliv, což se ve dvacátém století také hojně dělalo. Bruce a Brian Reimerovi posloužili jako doklad toho, že dědičné vlohy neurčují pohlaví člověka. Ženskost a mužskost nepředstavují biologické, nýbrž psychické identity - tak zní předpoklad, jenž dnes jako základ "gender mainstreamingu" vstoupil i do politiky. "Člověk se nerodí jako žena," říká Simone de Beauvoir, "ženu z ní udělají."

Bruce Reimer se jako žena nenarodil, ale ženu z něj měli udělat. Sedm měsíců po narození mu lékař při obřízce elektrickým nástrojem tak silně popálil penis, až zčernal a zanedlouho úplně odpadl. Nikdo z konzultovaných zdravotníků nedovedl rodičům naznačit cestu, jak tuto újmu alespoň nějak napravit. Tak daleko možnosti plastické chirurgie nesahaly. Na podzim roku 1967 pak Ron a Janet Reimerovi viděli v televizní diskusi jistého severoamerického doktora, který jim vrátil naději. Šlo o Johna Moneye, psychiatra z baltimorské nemocnice Johna Hopkinse.

Money ve vysílání tvrdil, že z mužů lze snadno dělat ženy. Přivedl s sebou plavovlásku, jež v krátké sukni a těsném sáčku, lodičkách, s dlouhými řasami, černě zvýrazněnýma očima, namalovanými ústy a make-upem působila výrazně ženským, ba dráždivým dojmem: jednalo se o transsexuála, který se podle svých slov po operativní změně pohlaví "tělesně i duševně" cítil zcela ženou. Manželům Reimerovým tu svitla naděje na řešení jejich problémů. Napsali Moneymu, netušíce, že i oni jemu naopak nabízejí něco, co nutkavě potřeboval: příležitost prokázat svou radikální teorii experimentálně.

John Money se narodil roku 1921 na Novém Zélandu. Po druhé světové válce odešel do Spojených států, kde ukončil své psychiatrické vzdělání. Životním tématem se mu stala sexualita, přičemž se zpočátku zabýval především intersexuály a transsexuály. Intersexuálové (či hermafrodité) nemají vlivem prenatálních vývojových vad jednoznačnou pohlavní příslušnost. Jejich genitálie jsou v menším či větším rozporu s jejich chromozomálním pohlavím. Pro dotyčného to má přirozeně i dalekosáhlé duševní důsledky. Za transsexuální bývají naproti tomu označovány osoby, které i přes jednoznačné tělesné pohlaví pociťují přání patřit k pohlaví druhému, přiměřeně němu se oblékat a často si pohlaví dát změnit i operativně.

Živoucí důkaz Pole působnosti Johna Moneye tedy bylo spíš odlehlé. Avšak jeho vývody sahaly daleko. Formoval pojmy "genderové identity" (gender identity) a "genderové role" (gender role) a zároveň se stal nejvlivnějším vědeckým průkopníkem genderové teorie, podle níž se sociální rod (gender) lidem přisuzuje svévolně, a proto se od rodu biologického (sex) může odchylovat až k naprosté "diskordanci": tak lze úspěšně vychovat z chlapce ženu či z dívky muže.

Ve stejném duchu propagoval Money, aby se intersexuálním kojencům jako terapie "nově přiřazovalo pohlaví". Což znamená především chirurgický zákrok, většinou odstranění varlat. Moneyovo pojetí se prosadilo po celém světě - když navíc řešení tohoto problému nikdo jiný nenabízel, a už vůbec ne tak prosté. Od té doby se z bezpočtu dětí s vývojovými anomáliemi pohlavních orgánů staly pomocí operace, dávek hormonů a výchovy dívky.

Svou teorii "psychosexuální neutrality" Money aplikoval i na transsexuály. Pod jeho vedením vznikla v nemocnici Johna Hopkinse jako první na světě "klinika genderové identity" (Gender Identity Clinic), jejíž náplní byly operativní změny pohlaví u dospělých. Jeho pracoviště se stalo vědeckým a publicistickým průkopníkem tohoto brzy široce uznávaného postupu. Tomu se v západním světě přizpůsobilo i zákonodárství. V dnešním Německu se diskutuje o možnosti, aby si člověk v osobních dokladech změnil se všemi právními důsledky pohlaví i bez chirurgických zákroků.

Skvělý Money - který coby vědec a nadřízený nesnesl odporu - prorazil i díky ofenzivním veřejným vystoupením, jimiž vzbuzoval velkou pozornost. Zaníceně bojoval proti všem tradicím, jež pokládal za viktoriánské a moralistické, a rozkošnicky bořil tabu. V dobách, kdy ještě podobná témata běžný odpolední televizní program nenabízel, se Money vyslovoval pro skupinový sex a bisexualitu, agitoval pro takzvané dětské "fucking games" a i extrémní sexuální perverze až po vraždu z vilnosti přijímal jako pouhé "parafilie", prosté nezvyklé libůstky. V osmdesátých letech Money využil své zatím už celosvětové sexuologické autority k opakovaným intervencím ve prospěch tzv. "affectional pedophelia", údajně oboustranného, převážně homosexuálního, a to i incestního chování dospělých k dětem.

Přes veškeré úspěchy, k nimž patřily i značné obnosy veřejné podpory, však Money v šedesátých letech svou již mnohokrát vyloženou teorii o tom, že pohlavní identita se utváří jen výchovou, rozhodně nemohl zároveň dokázat. "Přirozenými experimenty" nazýval Money intersexuály, ale z jeho zkušeností s nimi a s transsexuály nelze logicky odvodit, že sexuální chování a ženská či mužská orientace nemají "vrozený, instinktivní základ". Roku 1965 mu tudíž autor článku v Quarterly Review of Biology namítl: "Neznáme žádný příklad normálního jedince, který by se narodil jako prokazatelně mužská bytost a úspěšně vyrostl jako bytost ženská."

Tímto příkladem se měl stát Bruce Reimer. S jeho rodiči se Money rychle dohodl. Oba mladí a prostí lidé přitom - jako už předtím z televize - nabyli dojmu, že jejich dítě bude ošetřeno dávno osvědčeným a uznávaným způsobem. Netušili, že jde o pokus: první takový pokus v dějinách lidstva.

Je otázka, zda Ron a Janet Reimerovi vůbec pochopili, že Money není fyzický lékař, ale psychiatr. Plastický chirurg, který 3. července 1967 vykastroval jejich dvaadvacetiměsíční dítě a z kůže jeho šourku vytvořil jakýsi základ stydkých pysků, nejednal samostatně. Pouze se jako výkonný orgán podílel na psychoterapeutické léčbě. Skalpel sloužil jako psychiatrický nástroj. To se však Bruce, který se napříště měl jmenovat "Brenda", neměl nikdy dozvědět. Money manželům Reimerovým vštípil, že pohlaví lze zdárně změnit, jen bude-li chlapec nadále důsledně vychováván jako děvče. O operaci se proto nesmí dozvědět. Všichni, kdo věděli, co se "Brendě" v útlém dětství stalo, mu (i jeho dvojčeti) museli tuto skutečnost zatajit.

Představa, že by součinnost skalpelu a lži mohla na nějakého člověka zapůsobit blahodárně, zní zvláštně. Něčemu takovému musíme chtít věřit, potřebujeme silný motiv, abychom to pokládali za možné. Ten byl u rodičů Reimerových nasnadě. Moneyovy teorie však odpovídaly i progresivnímu dobovému proudu, letité vzrušené debatě o tom, zda na člověka působí víc příroda, anebo kultura. Tuto debatu můžeme vysledovat až k Sigmundu Freudovi. Ale lze v nich spatřovat i protiproud k radikálním dědičným naukám z první poloviny dvacátého století, jež přinesly strašlivé plody - a ve Spojených státech ještě v polovině šedesátých let ospravedlňovaly rasovou odluku.

Moneyovo stanovisko, zaměřené speciálně na sexualitu, navíc disponovalo silnou přitažlivostí pro homoxesuály. Heterosexualitu totiž Money hodnotil jako pouhou ideologii a navíc nátlakový systém. Fakt, že praktikovaná homosexualita byla v té době trestná nejen ve Spojených státech, jako by Moneyovu teorii jaksi dokládal. Stejně lačně se Moneyových zdánlivě vědecky podložených tezí chopily feministky, protože přece mluvily proti údajné přirozenosti mužské nadvlády. Navíc hověly hlásanému "boji za vlastní tělo". Kate Milletová, nejvýznamnější lesbická aktivistka tehdejšího hnutí, se ve svém bestselleru Sexual Politics, vydaném roku 1970, opírala o Moneyovy články.

Money tou dobou pracoval na svém hlavním díle Gender Identity , které vyšlo v roce 1973 a vzbudilo značnou pozornost. Roku 1975 vyšlo i německy - i přes klopotný vědecký jazyk v populární paperbackové edici - pod názvem Männlich Weiblich (Mužský Ženský). Spoluautorkou a spolupřekladatelkou byla Moneyova spolupracovnice Anke Ehrhardtová, narozená v Hamburku. Dnes vede HIV-Center na Kolumbijské universitě v New Yorku. Profesorka Erhardtová se už k Reimerovu případu nevyjadřuje ("Promiňte, k této věci se nevyjadřuji") a Money zrovna tak. Ve své knize ho však podrobně předkládali jako první úspěšnou změnu pohlaví u dítěte narozeného s jednoznačným pohlavím. Tím se Moeyovi podařilo prorazit. Tisk popis jeho případu uznal za důkaz. "Řeknete-li chlapci, že je dívka, a vychováváte-li ho jako dívku, bude se chovat jako žena," shrnoval třeba New York Times Book Review.

Reimerův případ a spolu s ním i Moneyova teorie poté vešly i do učebnic četných vědeckých oborů. Roku 1975 ho Money ve své populárně vědecké knize Sexual Signatures znovu líčil jako "pádný důkaz" otevřené pohlavní identity člověka. Také ve feministické literatuře dokládal Reimerův příklad libovolnou tvárnost pohlavní identity. Jak nedávno upozornila novinářka Bettina Röhlová, v roce 1975 se o něm zmiňuje Alice Schwarzerová ve své knize Der kleine Unterschied (Malý rozdíl). Schwarzerová chválí Moneye a Ehrhardtovou jako výjimečné vědce, kteří "nemanipulují, nýbrž dokáží dostát osvětlujícímu úkolu vědy", a vypráví příběh jejich úspěšného pokusu. Díky hormonální léčbě a plastickým operacím prý bude z Brendy Reimerové "normální" žena, jen neschopná rodit. Dále se ne zcela logicky píše, že schopnost rodit představuje beztak jediný rozdíl mezi muži a ženami. "Všechno ostatní je uměle vytvořené, je to otázka utvářené duševní identity." Ještě v posledním, druhém nákladu (ze srpna 2004) nového vydání své knihy (z roku 2000) - přeložené do řady jazyků - předkládala Alice Schwarzerová tento živoucí důkaz genderové teorie způsobem, jenž nestrpí odporu.

Onen důkaz byl ovšem tou dobou už mrtvý. Už šestadvacet let žil pod jménem David opět jako chlapec a muž. Na jaře roku 2004 se David Reimer zastřelil brokovnicí. Vědecká kontrolní skupina sourozeneckého experimentu, jeho bratr Brian, ukončil život pomocí léků rok před ním.

Ani za milion let Celé jejich okolí, lékaři a terapeuti, příbuzní, a především vlastní rodiče oba bratry takřka po celé dětství manipulovali a obelhávali v základních faktech jejich života. Kdo předem nesdílí Moneyův názor, těžko si dovede představit, že by taková zkušenost těžce nepoškodila důvěru a chuť do života. Nebo to, jak je možné začít takřka dvouleté dítě, s nímž se až dosud zacházelo jako s chlapcem, které se jako chlapec oblékalo, den ze dne vychovávat jako děvče. "Brenda" si rozhodně šatečky, které mu matka ušila a po návratu z baltimorské operace oblékla, strhával. Ale jeho rodiče se mu teď všemožně snažili vštípit dívčí chování - dokonce obzvláštní měrou. V mrazivé kanadské zimě mu například, na rozdíl ostatních stejně starých dívek, zakazovali nosit kalhoty.

Reimerovic dvojčata měla vysloveně něžné a líbezné tváře. "Brenda" působí v šatečkách a s dlouhými vlasy na fotografiích bezvýhradně jako děvče, jak píše John Colapinto, bývalý reportér hudebního časopisu Rolling Stone. Colapinto napsal o případu v roce 1998 dlouhou reportáž ověnčenou mnoha cenami, a následně knihu Der Junge, der als Mädchen aufwuchs (Chlapec, který vyrostl jako děvče). Dítě na obálce by každý pokládal za děvče. Ale "Brenda" se choval chlapecky: chtěl si hrát s bratrovými hračkami, řádil a rval se, namísto o panenky, ozdoby a šaty se zajímal o auta a zbraně. Money, jehož rodina jednou ročně v Baltimoru navštěvovala, to hodnotil jako "divošské" chování, známé i u děvčat.

Dokud byly děti doma, daly se potíže ještě zvládnout. Do školy se však "Brendě" podařilo nastoupit ve stejný rok jako bratrovi jen na základě Moneyova přípisu - integrovat se a podávat žádoucí výkony už ovšem nedokázal. Musel opakovat první třídu. Učitelům bylo toto dítě se silně odchylným, pro ně nevysvětlitelným chováním vesměs nesympatické. Nadále mělo terapeutický dozor.

Odpor, jímž se "Brenda" vzpouzel svému pohlaví, a jeho stále nedůtklivější, hrubější a surovější chování nazýval John Money "urputným negativismem". U učitelů a spolužáků jím však "Brenda" vzbouzel mnoho nevole; už záhy se domněle zvláštní děvče dostalo do velké izolace. Říkalo se mu "neandrtálec". Od věku jedenácti let - Money tou dobou triumfoval svými Sexual Signatures - pronásledovaly "Brendu" sebevražedné myšlenky. Všechny příznaky zmatku a nakonec i zoufalství, jež dítě jevilo, lidé kolem něj přecházeli, dezinterpretovali či popírali.

Zpětně svou minulost David Reimer označil za "nesnesitelná muka". Každoroční návštěvy u Moneye v Baltimoru se pro "Brendu" a Briana postupně staly trýzní. Money se tvrdošíjně snažil dál měnit "Brendino" pohlaví. Protože si ze studia makaků rhesus odvodil význam sexuální detabuizace v dětství, mluvil před dětmi s nestoudnou drsností o jejich genitáliích a údajné sexualitě. "Brendu" konfrontoval s nepřikrášlovanými fotografiemi porodu - abychom uvedli jen některé z nechutných popisů, které tlumočí Colapinto ve své knize.

V dospělosti Davidu Reimerovi jistý televizní film o mučících metodách CIA připomněl jeho návštěvy u Moneye; s pláčem opustil místnost. Už jako čtyřletá "Brenda" se kopanci a pěstmi snažil ubránit jeho první pooperační prohlídce v nemocnice Johna Hopkinse. Na Moneye to podle jeho vlastních záznamů působilo "už takřka jako šílenství". V sedmi letech, v roce 1972 - když Money případ poprvé zveřejnil - se dítě začalo cestě do Baltimoru vzpouzet, ale nedovedlo se prosadit proti rodičům.

Na Moneyovy urputné otázky po pohlavních rozdílech mezi sebou a svým bratrem "Brenda" bezmocně namítl: "Ale my jsme přece dvojčata". Když chlapec pojal podezření, že jeho znetvořený genitál je důsledkem rány mezi nohy, kterou mu způsobila matka, spatřovali v tom ošetřující psychiatři doklad Freudovy oidipovské teorie. Počátkem puberty Money u "Brendy" diagnostikoval "lesbické sklony", protože chlapce přitahovaly dívky. "Brendina" otce se Money zeptal, zda by mu vadilo, kdyby vychoval lesbu. Ve snech "Brenda" vídal sám sebe jako mladíka s knírkem ve sportovním automobilu. Jak později vyprávěl, mezi spoře oděnými dívkami si připadal jako "Mrs. Doubtfire" - Robin Williams převlečený za starou paní ve stejnojmenném filmu. Ale na rozdíl od Simone de Beauvoir si svou situaci vysvětlit nedovedl: "Něco takového člověka nenapadne ani za milion let."

Pocit hlubokého studu Jako mladistvý dostával "Brenda" ženské hormony, které měly navodit pubertální fyzické změny. K překvapení lékařů přesto mutoval. Díky hormonům však růstově zaostával za bratrem. Money plánoval, že se během několika operací vytvoří umělá pochva a močovod se posune dolů. Ale "Brenda" se vytrvale bránil. Už v předchozích letech v něm stejně jako v bratrovi vyrostl velký strach z Moneye - který proto podezíral "Brendiny" rodiče, že dítě neovlivňovali dostatečně. Když Money při "Brendině" poslední návštěvě v Baltimoru položil malému pacientovi ruku na ramena, propadlo tehdy třináctileté dítě panice. K této schůzce přizval Money operativně přetvořeného transsexuála, který měl "Brendu" přesvědčit o výhodách chystaných operací. Ale dosáhl pravého opaku.

Od té doby se "Brenda" nedal k návštěvám v Baltimoru pohnout a o nezbytnosti plánovaných operací ho nepřesvědčili ani jiní lékaři. Až nakonec se ho jeden endokrinolog netrpělivě zeptal: "Chceš být děvče, nebo ne?" Tuto sugestivní otázku už předtím "Brenda" slyšel mnohokrát, především od Moneye, ale teď poprvé odpověděl záporně. Po rozmluvě s lékařem se Brianovi a "Brendiny" rodiče rozhodli dětem nalít čistého vína.

"Brendina" mírná reakce: "Ulevilo se mi. Najednou jsem chápal, proč jsem se cítil tak, jak jsem se cítil. Vůbec jsem nebyl žádný směšný podivín. Nebyl jsem blázen." Okamžitě se rozhodl žít jako chlapec a muž - a starosti mu dělalo jen to, jestli se s tím vyrovnají rodiče, vždyť vypadali, že si z celého srdce přejí, aby byl děvčetem. Nové jméno si zvolil podle biblického pokořitele přemocného Goliáše. Místo ženských hormonů teď polykal mužské. V následujících letech si David Reimer dal operativně, pokud to šlo, znovu obnovit genitál, a posléze se dokonce oženil. Pocit hlubokého studu ho však nikdy neopustil.

Navenek i uvnitř Po roce 1980 Money Reimerův případ ve svých veřejných pracích už neuváděl, ale setrval na svém tvrzení, že změnit pohlaví je možné a v případech ztráty penisu na základě obřízkového traumatu dokonce vhodné. Z některých feministických spisů případ v následujících letech nenápadně zmizel - ale nikoli teorie, kterou nedokázal, nýbrž vyvrátil. Když Colapintova reportáž a kniha vzbudily velký ohlas, poopravili novináři ve Spojených státech a po světě entusiastickou vstřícnost k Moneyovým radikálním myšlenkám, vzniklou v sedmdesátých letech.

Řada dětí, které se narodily s vývojovými anomáliemi pohlavních orgánů a jimž Money sám či jiní na základě jeho učení "přidělili" pohlaví, je dnes dospělá. Mnozí z nich se sdružili do svépomocných skupin. Stěžují si, že někdo psychochirurgicky disponoval jejich životem. Lékařství, psychologie a pedagogika zatím přešla k tomu, že nechávají identitu intersexuálních dětí opatrně rozvíjet v očekávání jejich nepředvídatelného pubertálního vývoje. Chirurgické zákroky omezují na nezbytně žádoucí, dokud si mladiství či mladí dospělí nemohou sami rozhodnout, co jim vyhovuje.

V době, kdy Money zveřejnil reimerovský experiment, tento pokus vlastně už ztroskotal. A když Davida Reimera představovaly po celém světě všemožné publikace jako šťastné děvče, žil už jako chlapec. Podobně se jeví i Moneyův vlastní život. Už v druhé polovině sedmdesátých let ho v Baltimoru sesadili. V té době však byl jeho veřejný vliv největší, trval až do konce devadesátých let. Bez Moneyovy průkopnické práce by genderová teorie asi těžko v roce 1995 vešla do celosvětové ženské politiky a každodenní byrokratické mluvy dokonce i ve Spolkové republice Německo. To, co Money tvrdil už v roce 1965, si můžeme dnes přečíst na webové stránce křesťanskodemokratické ministryně pro ženské záležitosti von der Leyenové: že genderové role si na rozdíl od biologického rodu jen osvojujeme.

Přírodní vědy, třeba výzkum mozku, tuto tezi dávno vyvrátily. I na klinice Johna Hopkinse zavál už v roce 1975 nový vítr. Do čela psychiatrického oddělení tehdy nastoupil profesor Paul McHugh, Moneyův nový nadřízený. McHugh dal přezkoumat dosavadní péči o intersexuály a transsexuály. Zúčastnění vědci dospěli ke zcela jiným závěrům než Money. V článku na téma "Surgical Sex", chirurgické pohlaví, McHugh nedávno znovu vyložil svůj názor, že chirurgická proměna transsexuálů nepředstavuje psychoterapii, nýbrž spíš "zásadní souhru s psychickou nemocí". I toto mínění se mezitím ve Spojených státech široce prosadilo. Už v roce 1979 dal McHugh Moneovu "Gender Identity Clinic" zavřít a praxi pohlavních změn v nemocnici Johna Hopkinse zastavil.

Kritiku své práce, jež se počátkem nového tisíciletí rozhořela poté, co byl zveřejněn skutečný osud Davida Reimera, i změněný postoj tisku Money zhodnotil jako "součást antifeministického hnutí". Kdo tvrdí, že mužskost a ženskost jsou geneticky zakotvené, chce prý ženám vnucovat "tradiční roli v posteli a v kuchyni". Tímto bizarním argumentem se dodnes odmítá každá námitka proti genderové teorii. David Reimer ze svých zkušeností vyvodil prostší závěr: "Člověk nemůže být tím, čím není."

Z německého originálu "Der kleine Unterschied" publikovaného v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung 7. 11. 2006, s. 8, přeložila Veronika Dudková.