Člověk dnes nejvíce postrádá intimitu

Jakub Hučín (Psychologie Dnes 10/2001)
http://psychologie.studovna.cz/scripts/detail.asp?id=260
Hluboký partnerský vztah nelze postavit na ovládání jednoho druhým, říká psycholog Jan Kožnar. Také společnost tlačí partnery k symetrickému vztahu. Symetrické partnerství může ale zároveň stabilitu vztahu ohrozit.


Zabýváte se psychoterapií lidské sexuality. Co podle vás nejvíce tíží v této oblasti člověka dnešní doby? S čím za vámi lidé nejvíce přicházejí?
Odpověď je jednoduchá i složitá. Jednoduše řečeno se jedná v první řadě o problémy s intimitou. Lidé se cítí osaměle, cítí se nepochopeni nebo mají dojem, že jim nikdo jejich lásku a blízkost neopětuje. Až druhořadé jsou některé specifičtější charakteristiky, jako jestli se jedná o starost dvou manželů, kterým se pod tíhou povinností, těžkého života, materiálního strádání a deziluze bortí partnerský vztah, anebo jestli se jedná o mladého muže, který u sebe objevil odlišnou sexuální orientaci a musí se s tím vyrovnávat. V jeho případě se nejedná o vyrovnání se s určitým sexuální zážitkem, s rozkoší, se sexuální stimulací, ale s určitým druhem intimní blízkosti. Může mu taková blízkost chybět nebo může mít problémy s jejím sdílením. Uvedl jsem dva konkrétní příklady a mohli bychom uvádět další a další. V mnoha případech bychom je přitom mohli převést na společného jmenovatele - frustrace intimity.

Mluvil jste o neopětovaném vztahu, o neuspokojení potřeby blízkosti. Skoro mám dojem, že tento problém souvisí s problémem osobní identity. V každém intimním vztahu přeci člověk nachází také sám sebe.
Problémy s intimitou se osobní identity samozřejmě také dotýkají, ale až v druhé řadě. První pocit, první bolest, kterou prožíváte, se netýká vaší osobní identity, ale prostě toho, že se cítíte sám, že vás nikdo nemá rád, anebo si s člověkem, kterého máte rád, nerozumíte.
Až následně je tento pocit také součástí něčeho velmi hlubokého, co bych nazval intimita se sebou samým. Abych mohl intimitu plně prožívat, potřebuji umět být blízko sám sobě a zároveň musím být schopen se dostat dostatečně blízko k druhému člověku, abych si mohl užít rozkoš z jeho blízkosti a přitom se v této blízkosti neztratit a neutopit. Plně prožívaná intimita neznamená nechat se druhým partnerem ovládat nebo na něm být závislý.
Vztah k sobě a vztahy k druhým jsou velmi úzce propojené, přesto po světě chodí řada lidí, kteří zdůrazňují jen jeden z nich. Mám například zkušenost s pacienty, kteří jsou utýraní a ponoření do své bolesti. Nevnímají svět kolem sebe, nevnímají druhé, a když jim dám úkol, aby přemýšleli, čím by druhé mohli potěšit, usnou, přestože měli dříve s usnutím potíže. Znám také řadu lidí, kteří se takzvaně obětují pro druhé. I oni začínají mít se sebou po určité době problémy a jsou se svým životem čím dál méně spokojeni.

Myslíte, že potíže s blízkostí k druhým lidem měl člověk vždycky, anebo se jedná o nový problém, který zapříčinila komplikovaná doba se svým důrazem na individualitu a na výkon?
Zdá se mi, že tato doba k rozvoji problémů s intimitou výrazně přispěla. Už jenom odtržením člověka od druhých a jeho izolací od reálných vztahů. Můžete sedět čtyřiadvacet hodin doma u počítače, být v kontaktu s druhými po celé zeměkouli, a přitom nemusíte reálně potkat jediného člověka.
Člověk se ve svých vztazích setkává s novými fenomény, které jeho vztahy pravděpodobně čím dál více komplikují. Partnerství muže a ženy se stává pod tlakem společnosti stále symetričtější a symetričtější. Najednou zjišťujeme, že nesymetrický vztah v jiných kulturách nebo dříve i v evropské kultuře partnerský život pravděpodobně ulehčoval. Mnohá řešení byla dána předem. Vzpomínám si například na velice zřetelnou asymetrii ve vztahu mých prarodičů, kdy byl můj dědeček podle všeho dosti despotický muž, doma naprostý vládce. Dříve rozvod v podstatě nebyl možný, dnes možný je a i tato možnost nesporně život zkomplikovala. Dnes se někteří lidé během patnácti let svého produktivního věku stihnou třikrát rozvést a mít děti s novým partnerem.
Mám podezření, že dříve si lidé asi ani moc nedovolili uvažovat o vztazích podobně jako my. Sdílím s řadou matrimoniologů a sexuologů přesvědčení, že opravdová intimita ve smyslu skutečné blízkosti, oddání se jeden druhému, zážitku spojení dvou lidí, kteří se milují, není možná tam, kde jeden ovládá druhého. To je ale jen moje přesvědčení. Vycházím jenom ze svých zkušeností a z případů klientů, kterým pomáhám řešit jejich osobní problémy a frustrace. Když po mně budete chtít výzkumná data o spokojenosti v symetrických a nesymetrických manželstvích, narazíme na nepřesvědčivost výzkumů, řadu z nich totiž nelze ani pořádně projektovat.

Znamená to, že dříve partneři intimitu neprožívali nebo se bez ní obešli a objevujeme ji teprve dnes?
Nevím, tehdy jsem nežil a některé věci se mohu pouze domnívat. Mohu uvést hodně osobní příklad své maminky, která se vždycky zmiňovala o tom, že její matka celý život v manželství trpěla a že ji její partner vlastně utrápil. Jejich vztah byl bezesporu velmi asymetrický, děda byl vládce a ona jako žena neměla žádné právo o něčem důležitém rozhodovat. Role a rozhodnutí byly stejně jako v mnoha dalších manželstvích předem jasné a o ničem se nediskutovalo. Proto podle mého mínění tito lidé za takových podmínek ani příliš velkou intimitu prožívat nemohli. Myslím tím milostnou intimitu, charakterizovanou především vzájemnou péčí a společným sdílením.
Možná situace mých prarodičů souvisela s těžkým životním údělem mnoha lidí v minulosti. Bojujete-li o holé přežití, pak vás potřeba blízkosti, potřeba hlubokého spojení s druhou osobou v partnerství pravděpodobně nebude tolik zajímat. Možná, že taková byla i situace mých prarodičů, a proto pro ně potřeba intimity ve výše zmíněném smyslu nebyla až tak důležitá. Možná se jen postupně propracováváme k potřebám, které se objevují teprve na určité úrovni vývoje společnosti a dřívější generace se k takovým potřebám jen obtížně dostávaly. Je pravda, že se vyššími potřebami začneme zabývat až ve chvíli, kdy uspokojíme ty základní. A potřeba hlubokého sblížení v partnerství k těmto vyšším potřebám patří.
Rád bych se ale vrátil ke svému předchozímu tvrzení, o jehož pravdivosti jsem přesvědčen - hluboký partnerský vztah nelze postavit na ovládání jednoho druhým. V páru, kde má jeden nadvládu nad druhým, nemůže existovat taková míra sblížení a citového uspokojení, která navozuje intimitu.
Samozřejmě si uvědomuji, jak je na druhou stranu toto mé tvrzení kontroverzní. V současné době jsou partnerské vztahy sice daleko symetričtější a umožňují prožívat vysoký stupeň intimity, na druhou stranu jsme ale schopni takový vztah také daleko snadněji zlikvidovat. Narazíme na překážky, začneme se v nich potácet, jsme frustrovaní, nespokojení, začneme spolu bojovat. A protože je náš vztah symetrický a protože oba chceme naplňovat své potřeby blízkosti a spolu nám to nejde, začneme svůj vztah velmi snadno a rychle rušit a snažíme se svou potřebu intimity uspokojovat v jiném vztahu. To se dříve stávalo skutečně jen výjimečně. Naše dnešní volnost nám partnerský život vlastně komplikuje a nakonec narušuje i naše intimní prožívání.
Možná že je naše dnešní situace do značné míry způsobena i společenským tlakem. Společnost tlačí ženy do pozice, kdy se mají vyrovnat mužům, oba partneři jsou tlačeni k symetrickému uspořádání vztahu. Díky tomuto tlaku a této výchově se v nás vytvoří určitá očekávání a představy, které ale nejsou naplňovány, a způsobují nám tak jen problémy.

Dnešní doba tedy alespoň dává možnost tuto lidskou a partnerskou blízkost prožívat. Dříve lidé tuto možnost díky asymetrickým vztahům ani neměli.
Nechtěl bych zase tvrdit, že dříve v partnerských vztazích intimita neexistovala. Někteří lidé ve svém manželství prožívali velice hluboké vztahy. Když se mi kdysi dostal do ruky životopis Marie Curie-Skłodowské, uvědomil jsem si, jak neuvěřitelně hluboký a intimní vztah se svým mužem prožívala. Je ale pravda, že jejich partnerství bylo velice symetrické. Říkám-li, že je velice obtížné dosáhnout intimity v nesymetrickém vztahu, mluvím o naší současné zkušenosti. Možná, že ji někdo dokázal prožívat i v asymetrickém vztahu. Babička mé ženy se kupříkladu zdála svému patriarchálně laděnému muži velice oddána. K tomu, abychom mohli něco říci o prožívání intimity v minulosti, museli bychom do této debaty zapojit i historiky, využít práce antropologů a sociologů a provést solidní výzkum.
Možná do značné míry rozhoduje individuální osud lidí. Nedávno jsem slyšel od jedné klientky hroznou věc. Řekla, že je pro ni horší, když je jí její muž nevěrný, než když ji zmlátí. Takový příběh přitom zdaleka není ojedinělý, o tématu domácího násilí se v současnosti mluví hodně a mnohdy se jedná o tragické osudy. Terapeuticky jsme spolu pracovali a já jsem si stanovil jako první cíl za každou cenu zastavit násilí. To bylo pro mě jako pro zdravotníka naprosto prvořadé. A najednou jsem se od velmi intelektuální a vysokoškolsky vzdělané ženy dozvěděl, že zastavit násilí ze strany jejího muže je pro ni méně důležité než zajistit, aby jí byl věrný. Do této chvíle nedokážu docenit hloubku té věty a ztotožnit se s tímto tvrzením. Přitom i tady mluvíme o intimitě a o nadvládě jednoho nad druhým. Není jasné, kdo chce koho ovládat. Možná měla ta žena strach, že když jí je partner nevěrný, ona nad ním ztrácí určitou moc, zatímco když ji bije, ovládá sice určitým způsobem on ji, ona ho má ale také pod kontrolou.

Je možné skutečnou hloubku a blízkost prožívat pouze v partnerském vztahu, nebo je to možné také ve vztahu k přátelům nebo ve vztahu mezi rodiči a dětmi? V mnoha rodinách se vztahy mezi rodiči a dětmi také symetrizují a děti se stávají spíše kamarády rodičů, oslovují je křestním jménem, svěřují se navzájem se svými problémy...
Slovo intimita a intimní sblížení v sobě zahrnovat sexualitu může, ale nemusí, respektive trocha sexuality je v hodně blízkém vztahu vždycky, nemusí se ale v žádném případě jednat o konzumovanou sexualitu. Mohu být heterosexuálně orientovaný a mít přitom s některým ze svých mužských přátel blízký a intimní vztah, můžeme si rozumět, můžeme být schopni jeden druhého navzájem vyslechnout, podpořit se a tak dále.
Podobné to může být i ve vztahu mezi rodičem a dítětem, zejména v dospělosti. Intimita v sobě obsahuje možnost lidského sblížení, vzájemného pochopení, citu i ochoty riskovat vlastní zranitelnost a je pochopitelné, že toto všechno můžeme prožívat i ve vztahu ke svým blízkým a intimním přátelům stejného pohlaví, ač nejsme homosexuální. Takový vztah můžeme prožívat i se svými rodiči, přestože to nebývá tak časté, zejména když děti dospějí. V rodinách, kde takové vztahy fungují, to může být velice krásné.

Mluvili jsme o změnách v prožívání partnerského vztahu v minulosti. Vztahy mezi partnery jsou symetričtější, prostor k prožívání vzájemné blízkosti se rozšířil. Jak bude tento vývoj pokračovat v budoucnosti?
Obávám se, že bychom se dostali do pouhých spekulací a ještě by to byly spekulace o menšině lidstva. V západní společnosti se lidské vztahy sice vzhledem k minulosti posunuly na jinou úroveň, totéž ale zdaleka neplatí o zbytku lidstva, který žije v jiných a daleko drsnějších podmínkách.
Jak to bude v budoucnosti vypadat? Nevím. V naší kultuře se velice pravděpodobně bude stále více zdůrazňovat symetrie partnerů, už nyní se žena potřebuje pracovně realizovat stejně jako partner, a proto odkládá mateřství na pozdější dobu. Lidé prožívají a budou prožívat hlubší a intenzivnější sblížení, na druhou stranu bude možná stále snazší tyto vztahy rušit a hledat je někde jinde. Myslím, že tento trend bude pokračovat a nebude možné ho zastavit.

Člověk má tendenci hledat ideál, pokud mu to podmínky umožňují. Není důvodem té velké lehkosti, s jakou současný člověk opouští partnerský vztah, který ho neuspokojuje, právě jeho snaha hledat ideální partnerský vztah? A protože mu to podmínky současné společnosti umožňují, hledá tak dlouho, dokud se co nejvíce svému ideálu nepřiblíží?
Myslím, že se toto někdy věčné hledání a střídání partnerů týká spíše osobního zrání člověka dnešní doby. Znáte Maslowovu teorii potřeb. Po základních fyziologických potřebách následuje potřeba bezpečí, u malého dítěte spadá do této potřeby i vztah s matkou nebo s pečující osobou. Možná zde ani není na místě používat slovo intimní, protože se jedná o něco ještě základnějšího.
Následují interpersonální potřeby. Intimita v partnerském vztahu je spíše na úrovni interpersonálních potřeb, už se nejedná o potřebu bezpečí jako u malého dítěte. A je otázka, co dnešní člověk v partnerském vztahu vlastně hledá. Já jako dospělý člověk mám hledat svého partnera na dospělé úrovni, na úrovni sociálního spojení, blízkosti dvou lidí a třeba i na orgasmické úrovni. To už je ale něco jiného než potřeba schovat se v matčině náručí. Možná bych tedy spíše než o hledání ideálu mluvil o nenasycené potřebě z dětství, o dítěti ve mně, které zoufale křičí a pláče a dožaduje se takového vztahu a blízkosti, jež mu partnerka ve zdravém partnerském vztahu poskytnout nemůže.

Hledá mateřskou péči?
Hledá ještě něco základnějšího, co nebylo uspokojeno v dětství, a v partnerském vztahu je tím pádem taková potřeba člověka neukojitelná. Může to vypadat, že takový člověk hledá ideál, on přitom hledá uspokojení stále té samé potřeby mateřské blízkosti. Nikdy s takovým hledáním neskončí, protože mu žádná partnerka takovou blízkost neposkytne. A takhle mnohé havarované vztahy vypadají. Samozřejmě nemohu vyloučit, že někteří lidé skutečně směřují za ideálem.

Úryvek rozhovoru byl převzat z připravované knihy Rozhovory o psychoterapii, která vychází v nakladatelství Portál.

Jan Kožnar (1944)
Vystudoval psychologii v Bratislavě, specializoval se na klinickou psychologii. Do roku 1978 pracoval na Psychologické výchovné klinice v Bratislavě, později ve Výzkumném ústavu dětské psychologie a patopsychologie v Bratislavě. V současné době působí v Psychiatrické léčebně Bohnice, kde se zabývá psychoterapií sexuálních delikventů, přednáší rovněž na katedře psychologie PedF UK v Praze. Je předsedou České psychoterapeutické společnosti.