Ženská přitažlivost

Petr Weiss (Psychologie Dnes 3/2002)

Krása a přitažlivost žen není jen doménou filmových pláten a módních časopisů. Vědecké poznatky týkající se tohoto fenoménu jsou mnohem prozaičtější, než by se na první mrknutí očkem mohlo zdát.

Sociobiologie je definována jako aplikace evoluční biologie na sociální chování živočichů, včetně člověka. V oblasti sexuálního chování jako první použil sociobiologický přístup Symons v roce 1979 ve svém průkopnickém díle Evoluce lidské sexuality. Evoluční přístup všeobecně vychází z předpokladu, že existující životní formy jsou výsledkem postupných změn v genetické výbavě živočichů. Tyto změny jsou výsledkem přirozeného výběru, tedy přežití těch druhů, které jsou dobře adaptované ve svém prostředí. V oblasti sexuálního chování se pak tento proces řídí tzv. sexuálním výběrem, který je založen na tom, že (a) příslušníci jednoho pohlaví (obvykle muži) soutěží mezi sebou o (reprodukční) přístup k příslušníkům opačného pohlaví, a (b) na preferenčním výběru příslušníků jednoho pohlaví (obvykle žen) určitých příslušníků pohlaví opačného. Muži obvykle soutěží o reprodukční přístup k ženám nebo o zdroje (energie, potravy atd.) pro ženy důležité, jsou iniciativní při sbližování (dvoření), účastní se rizikových aktivit kvůli tomu, aby ženy zaujali, aby na ně zapůsobili. Jak tvrdí Symons, sex je vnímán ve všech lidských kulturách jako něco, "co ženy mají a muži chtějí".
V pozadí rozdílů v sexuálním chování mužů a žen je obrovský rozdíl v jejich rodičovských investicích. Podle evoluční biologie je totiž rodičovská investice zdroj, který jedno pohlaví vlastní a po kterém druhé pohlaví touží (přičemž to samozřejmě neznamená, že jedinec si musí být vědom reprodukčních následků svých emocí či aktivit). U živočišných druhů, u kterých je relativně malý rozdíl v rodičovské investici (například u některých ptačích druhů), jsou rozdíly v sexuálním chování samců a samiček podstatně menší než u druhů s výraznou asymetrií investic obou pohlaví.
Principiálně přitom platí Symonsův poznatek, že jelikož lidskou evoluční historii charakterizuje větší soutěživost mužů o přístup k ženám než naopak, není překvapující, že muži vykazují podstatně větší touhu po rozmanitosti sexuálních partnerů a aktivit než ženy. Jsou například náchylnější k odosobněným či k náhodným sexuálním aktivitám a mají méně diskriminačních kritérií pro sexuální partnery - jsou méně vybíraví. Plyne z toho, že ženy mají podstatně menší problémy najít si partnera, zvláště pokud nejsou příliš vybíravé. Potvrzuje to i klasický výzkum Clarka a Hatfielda z roku 1981, v němž najatí dobrovolníci, muži i ženy, oslovovali v univerzitním kampusu příslušníky opačného pohlaví a po navázání kontaktu jim dávali tři různé otázky: zda by s nimi šli večer na schůzku, zda by večer k nim přišli do bytu a zda by s nimi večer šli do postele. Zatímco polovina oslovených mužů i žen odpověděla na první otázku kladně, 75 % mužských respondentů, ale žádná oslovená žena, akceptovalo i nabídku sexu.

Na věku sejde
Z hlediska evolučněbiologického určují mužský výběr faktory, které zaměřují mužskou sexuální preferenci směrem ke znakům reprodukční kapacity objektu, tedy na jeho pohlaví, mládí, tvar těla a absenci genetických anomálií. Primární roli v tomto procesu hodnocení potenciální partnerky má zrak. Se vzpřímeným postojem a s možností sexuálního styku tváří v tvář navíc u lidí získaly frontální tělesné atributy ještě větší význam než u jiných živočichů. Jak upozorňuje Singer, mnozí muži jsou přitahováni ženským pubickým ochlupením a ňadry, mnohé ženy velikostí mužova penisu; ženy mají podle něj jistě ne náhodou v živočišné říši největší prsa a muži největší penis v poměru k velikosti těla.
Tím prvním a možná nejdůležitějším vizuálním ukazatelem je věk partnerky. Muži na rozdíl od žen, ale i od samců subhumánních živočichů, projevují obecně preferenci mladších partnerek před partnerkami sice staršími, ale ověřenými a ještě plodnými. Důvodem této preference by mohla být vědomá či nevědomá sexuální strategie, která vede muže k tomu, aby se pokoušeli zajistit si exkluzivní sexuální přístup k ženě po celou dobu jejího fertilního věku. Muž touží být otcem všech jejích dětí, nechce investovat do dětí jiných mužů. Proto je v některých kulturách tak vysoce ceněno panenství.
Zdá se, že právě tento mechanizmus je i v pozadí překvapivých výsledků výzkumu Johnstona a Franklina z roku 1993, podle nichž jako ideální, nejatraktivnější ženský obličej vytvořili na základě identikitů mužští probandi typický obličej jedenáctileté dívky (s vyšším čelem, menší bradou a plnějšími rty). Tento předpoklad potvrzuje i výzkum Quinseyho a jeho společníků ze stejného roku, v němž vysokoškoláci posuzovali atraktivitu žen a mužů různého věku. Zatímco studenti hodnotili pubescentní dívky stejně sexuálně přitažlivé jako své vrstevnice, studentky pubescentní chlapce vůbec nepovažovaly za sexuálně atraktivní.
Muži, bez ohledu na stáří, preferují jako sexuální partnerky ženy mladé, nejčastěji ve věku mezi necelými dvaceti a necelými třiceti lety, s vrcholem preferencí žen ve věku mezi 18 až 22 lety. Věk je totiž nezávisle na kultuře prvním ukazatelem fertility. Po tomto věku ženská atraktivita pozvolna klesá a tento pokles dramaticky akceleruje kolem padesátky, průměrného věku menopauzy. Uvedená věková preference podle Symonse reprezentuje kompromis mezi maximálním ženským reprodukčním potenciálem (relevantním pro muže z hlediska dlouhodobého partnerského vztahu, tedy dlouhodobé sexuální strategie) a maximální fertilitou (relevantní z hlediska jednorázového sexuálního styku, tedy strategie krátkodobé).

Waist-Hip Ratio
Heterosexuální gynefilní muži dále preferují ženské objekty s průměrnou hmotností a s typickým ženským poměrem mezi pasem a boky. Tento, pravděpodobně po věku hned druhý nejdůležitější výběrový faktor, tedy tzv. WHR (waist-hip ratio), je totiž ukazatelem plodnosti ženy a důkazem toho, že není těhotná. U prepubertálních dívek, u nichž se ještě boky nezaoblily, je tento poměr větší (přibližně 0,85), u dívek postpubertálních a u mladých žen se snižuje (asi na 0,75) a poté se znovu zvyšuje u žen starších, u nichž se pas zvětšuje (0,85 a více). Obecně platí, že čím je WHR vyšší, tím nižší je atraktivita a současně i plodnost ženy (ženy s úzkými boky a ženy obézní jsou méně plodné).
Podle mnoha zjištění, jejichž přehled podává Mealeyová, preference mužů pro ženy s nízkým WHR je konstantní (právě k jeho snížení sloužily například i korzety užívané v 19. století), i když preference žen dle ukazatelů výšky, hmotnosti a velikosti ňader se historicky a transkulturálně liší. Marilyn Monroe, Twiggy i současné supermodelky měly či mají WHR přibližně 0,66 až 0,7, a to přesto, že jiné kulturně podmíněné standardy ženské krásy se mění.
Do jisté míry je dalším ukazatelem ženské atraktivity i velikost ňader. Většina současných mužů našeho kulturního okruhu preferuje poněkud nadprůměrné velikosti ňader, nicméně tato preference není historicky a ani transkulturálně stálá. Spíše než velikost je pro atraktivitu poprsí rozhodující tonus ňader, který - na rozdíl od jejich velikosti - souvisí s věkem ženy a s její plodností.

Fyzická kondice a menstruační cyklus
Podobně jako obezita (zvyšující WHR) mají negativní vliv na atraktivitu (ale i na plodnost) žen zjevná podvýživa a choroby. Tak jako u jiných živočichů, i u člověka jsou viditelné vnější tělesné znaky (například zkažené zuby, mastné a slepené vlasy, sinalá kůže) spolehlivým indikátorem zdravotního stavu, a tím pádem i klíčem k posuzování atraktivity. Indikátorem zdravotního stavu však může být i tělesný pach - i když většinou neuvědoměle a méně než u subhumánních živočichů, hraje čich stále ještě velkou roli v lidské sexualitě. Postpubertální ženy produkují vaginální sekrecí (ale i v podpažních žlázách a ve žlázkách kolem dvorců bradavek) mnohé látky (odoranty), jejichž množství variuje během menstruačního cyklu, a jež jsou - podobně jako u jiných primátů - schopné vzbudit sexuální zájem mužů.
Menstruačním cyklem se však řídí i jiné sexuální signalizace žen. Mnohé výzkumy prokazují, že uprostřed cyklu, tedy v období kolem ovulace (maximální fertility) - přičemž většinou si samy ani nejsou vědomy toho, kdy u nich k ovulaci dochází - odhalují ženy nejvíce plochy kůže těla, nejvíce se malují, nosí nejprovokativnější oblečení, nejvíce šperků, nejčastěji navštěvují bary a restaurace, jsou sexuálně vzrušivější, mají více erotických fantazií, více masturbují, ale jsou i nejvíce nevěrné. U žen, které žijí v trvalém partnerství, nebo u těch, u nichž je přirozený hormonální cyklus potlačen užíváním hormonální antikoncepce, se tyto výkyvy v chování projevují podstatně méně.

Petr Weiss (Psychologie Dnes 3/2002)