Uvažujete o rozchodu s partnerem a nevíte, jak vztah ukončit?

PhDr. Petr Šmolka.
Toto je jedna část publikace "Když vás trápí někdo blízký".
Vydala HESTIA nadace pro rodinu, Asociace manželských a rodinných poradců, Praha leden 1998.


Uvažujete o rozchodu s partnerem a nevíte, jak vztah ukončit?

Máte pocit, že Vás vztah už nadále neuspokojuje? Rádi byste jej ukončili, možná ani nevíte proč? Obáváte se partnerovy reakce na rozchod? Nechcete jej zbytečně ranit?

Rozchody k životu patří stejně jako navazování známosti. Pokud se za život seznámíme s n partnery, prožijeme zároveň minimálně n-1 rozchodů. Zvláště v dospívání a v ranné dospělosti se oba měníme, vyvíjejí se naše zájmy, představy o životě, hodnotové orientace, postoje a další skutečnosti, které mohou vztah výrazně ovlivnit. Nelze se tedy divit, že alespoň jeden z partnerů začne mít někdy pocit, že se vztah změnil, vyčerpal, on sám se v něm přestal cítit dobře. Jen výjimečně se s podobnými pocity "potkají" oba zároveň. Pravdou bývá spíše opak - jakmile jeden začne ze vztahu unikat, zájem druhého se spíše posílí. Této zákonitosti lze někdy dokonce využít k záměrnému posílení vztahu tam, kde si je ten druhý námi až příliš jistý.
Pokud však již dospějeme k rozhodnutí, že vztah ukončit skutečně chceme, pak je třeba učinit to dost jednoznačně. Velice nešťastnou formou jsou tzv. "rozchody do ztracena". Přestáváme se ve vztahu angažovat a začínáme postupně unikat v naději, že ten druhý snad ztratí trpělivost, případně mu "dojde", že se s ním skutečně rozejít chceme. Mnohem pravděpodobnější je, že svým unikáním pouze nabudíme jeho touhu.
Relativně nejjednodušší situace nastává tam, kde důvodem rozchodu je něco, co by partner nejen mohl, ale také měl změnit (je hrubý, veškerý čas by trávila v restauracích nevalné pověsti...). V těchto a jen v těchto případech je na místě důvod rozchodu jasně sdělit. Svízelnější jsou stavy, kdy sice také cítíme, že ve vztahu pokračovat nechceme, ale chybí nám nějaký skutečně pádný důvod; vztah nás pouze přestal uspokojovat. Ve snaze, abychom "neublížili", abychom se nerozcházeli jen tak "bezdůvodně", začínáme hledat pseudodůvody. Často tím zbytečně necitelně zasáhneme partnerovo sebevědomí a přitom jsme mu jen nechtěli ublížit. Pak je opravdu čestnější, pokud přiznáme, že ani sami nevíme proč, ale ve vztahu prostě pokračovat nechceme.
Rozchody jsou často spojeny s citovým vydíráním ze strany opouštěného, případně s různými katastrofickými hrozbami (když mne opustíš, tak...). Pokud se jimi necháme zastrašit a vztah uměle prodlužujeme, riskujeme opakování téhož scénáře při všech dalších pokusech o jeho ukončení. Pokud se obáváme, že by partner mohl své hrozby skutečně realizovat, je na místě zprostředkovat mu spíše odbornou pomoc. Je možné obrátit se na kteréhokoli z psychiatrů, případně na rodinnou poradnu. Je možno využít i neformálních sociálních sítí (partnerových přátel, příbuzných a pod.). Tam pak naše zodpovědnost končí; umělým prodlužováním vztahu ubližujeme oběma a partnerovi tím stejně nepomůžeme. Pouze oddálíme to, co stejně časem nastane.