Jak je to s partnerskou věrností?

Možno dnes pokládat za prokázané, že lidské potomstvo ke zdárnému vývoji potřebuje rodinné prostředí citově vzájemně propojené - a v osobách "svých lidí" stálé! To jest tedy svým způsobem - věrné!

K článku Petra Weisse "Je nám partnerská věrnost vlastní?”
(Psychologie dnes, leden 1999)



Článek velice pěkný, zajímavý a podnětný. Evoluční biologie i psychologie jsou na postupu a psychologové katedroví i ti polem pracující se musí teď každou chvíli vyrovnávat s jejími novými poznatky. Pokouším se tedy i já porovnat nové evoluční poznatky, jak je předkládá Petr Weiss, s tím, co zatím známe (nebo se domníváme, že známe) z vývojové psychologie dětského věku. Proti uváděným poznatkům nikterak neprotestuji. Ostatně, k tomu bych se vůbec necítil kompetentní. Vznáším jen několik otazníků a předkládám několik podnětů pro eventuální další zkoumání a úvahy.


Věrnost sexuální a partnerská
Evoluční biologové zřejmě dnes na manželskou věrnost nevěří a za geneticky podmíněnou pokládají spíše nevěrnost, a to nejen mužskou, ale i ženskou. Manželskou věrností se tu ovšem nemíní nic víc než věrnost sexuální, tj. výlučná sexuální vázanost ženy a muže v manželském páru, bez jakéhokoliv vybočení nebo sexuálního prohřešku jednoho či druhého partnera. A to, zdá se mi, není dostačující definice.
Že manželská sexuální věrnost není absolutní, to se ovšem ví už moc dávno - od samého úsvitu lidské mýtotvorné a pak literární tvořivosti. Tedy žádný nový objev. Spíše jsou zajímavé nové doklady o rozsahu tohoto jevu. Ale ani tady se nemusíme nějak zvlášť děsit. Jestliže "až 40 % ptačích mláďat má jiného biologického otce, než je celoživotní partner samičky”, svědčí to sice o dosti častých sexuálních "odskocích" a "úletech" ptačích samiček a samečků, ale nezpochybňuje to kupodivu jejich "celoživotní partnerství”. To je nadále mimořádně podivuhodným jevem! Proč jsou si ptáci životně věrní i vzdor oněm občasným sexuálním "úletům”? Musí tu tedy být něco víc než jen pouhá sexuální věrnost, co vnitřně poutá určitý pár po celý život. Sama sexualita na to zřejmě nestačí.
Ale i na statistiku musíme dát pozor. Jestliže "až" 40 % ptačích mláďat má nevlastního otce, průměr bude zřejmě podstatně nižší. To znamená, že velká většina ptačích mláďat má přece jen biologickým otcem celoživotního partnera své matky. A to, zdá se mi, svědčí daleko spíše o ptačí sexuální věrnosti než proti ní. A navíc, co je tzv. "normální" na podkladě častého výskytu, zdaleka nemusí být ještě "optimální" z hlediska účelu a směřování k určitému cíli. Jestliže podstatná část lidí zemře na rakovinu, neznamená to, že bychom s tím neměli něco dělat. Jestliže se podstatná část manželství dnes rozvádí, neznamená to, že je to tak v pořádku.
Není sice dost případné srovnávat lidi se zpěvným ptactvem nebo s labutěmi - ale prosím! Ať už nás překvapí nebo nepřekvapí "zjištění, že ve velkých městech má asi čtvrtina dětí jiného biologického otce, než je manžel matky”, je jasné, že 75 % dětí, čili velká většina, takového otce má. Toto platí o velkých městech, v menších městech bude toto procento větší, na venkově třeba ještě větší - což nám podobně jako u ptáků naznačuje, že je tu přece jen velice výrazná tendence k sexuální věrnosti v manželských párech. Není to podivuhodné, při známé evolučně dané mužské tendenci roznášet své sperma, kam se dá?! (Připomeňme si jen ještě, že bývaly i doby - např. Paříž v době Napoleonově - kdy ona čtvrtina všech narozených dětí nepoznala ani biologického otce ani manžela své matky, ba většinou ani onu vlastní matku samotnou.)
Možno pak za těchto okolností říct, že "je přirozené, když i žena využije příležitost mít styk s atraktivnějším partnerem, než je její manžel, a tím zvýšit naději na kvalitnější potomstvo”? Přesnějším vyjádřením by asi bylo, že je to "tak a tak časté" - ve skutečnosti je to však jednání proti oné celkové silně převládající tendenci k sexuální věrnosti charakterizující (aspoň dosud) lidský rod.

Prospěch mláďat - společný cíl
Ale podívejme se ještě na jinou okolnost. Ptačí páry zůstávají pospolu, i když tato pospolitost není podmíněna dokonalou sexuální věrností. Vychovávají společně své potomstvo. Mají své role všelijak rozděleny, ale cíl jeden - prospěch mláďat. Evoluční psychologie říká, že ochranu potomstva u člověka zajišťuje stav zamilovanosti, kdy jsou žena a muž vzájemně přitahováni výlučným citem. Tento stav trvá dva až čtyři roky, což (soudí evoluční biologové) je doba právě potřebná k nalezení partnera, námluvám, oplodnění, donošení dítěte a jeho odkojení. "Příroda si tak zajistila, aby v zájmu zdárné výchovy potomstva zůstal rodičovský pár spolu alespoň nezbytně dlouhou dobu.” Když tato doba zamilovanosti přejde, znamená to "konec vztahu a hledání nového, který by otevřel možnosti nové genetické kombinace”.
Tato dočasnost se dokládá opět statistikou, která prý nachází první vrchol rozvodovosti po čtyřech letech manželství a druhý kolem sedmi let, kdy se zpravidla narodí druhé dítě.
A právě tady mi něco nesouhlasí s poznatky z vývojové psychologie. Ano, v přírodních podmínkách (a zřejmě i v kulturních) platí, že přirozený odstup mezi dětmi je přibližně tři roky. Po třetím roce překračovalo dítě v pravěku a překračuje i dnes hranice svého rodinného společenství, vstupuje do širších společenských okruhů, dovede dobře běhat, mluvit, je do jisté míry samostatné - a je zvýšeně ohroženo! Je nutno je hlídat a chránit před nebezpečím vlastní samostatnosti, neboť ta mu hrozí zkázou. Na poušti Kalahari je to patrně jinak než v New Yorku, ale to na věci nic moc nemění. Navíc jeho matka je znovu těhotná a porodí další dítě. Ona i novorozené dítě potřebují právě teď otcovské ochrany více než kdy jindy. A že by v evolučním plánu přírody a v zájmu "zdárné výchovy potomstva" bylo, aby zrovna v této době muž hledal jinou ženu a aby se manželský svazek (ať jakkoliv formálně či neformálně konstituovaný) rozpadal?
Žádosti o rozvod podávají nyní v naprosté většině případů ženy. Jaká evoluční podmíněnost by je vedla k tomu, aby se právě v této době, kdy zvýšeně potřebují ochranu, dosavadního muže zbavovaly? Je tomu opravdu tak, že se manželství s jedním nebo už se dvěma dětmi rozvádějí častěji po čtyřech letech manželství? A se dvěma dětmi a třetím na cestě po sedmi letech manželství?

Otcovská hrdost
A ještě jedna věc je mi divná. Možno předpokládat, že ve věku kolem sedmi let pradávné dítě vstupovalo do "školy života”. Matka učila dceru a otec učil syna dělat to, co je nejvýš potřebné k přežití a prosperitě v daných životních podmínkách. U přírodních národů je tomu tak dosud - a u tzv. civilizovaných můžeme pozorovat aspoň zcela příznačnou hrdost rodičů na to, co se jejich děti nejen ze školy, ale ze života a pro život učí. Otcovská hrdost na syna je v tomto směru zvlášť výrazná. Že by bylo v evolučním plánu přírody, aby otec neinvestoval svou energii a uspokojení svých psychických rodičovských potřeb právě do svého potomstva, které dospělo do věku, kdy tyto jeho potřeby uspokojuje? Že by tuto úlohu nechával jiným? To by byl zřejmý hazard! Kdopak by ho v přírodních podmínkách mohl v této učitelské funkci zastoupit? A kdyby své děti dobře "nevyučil”, kdo by se jednou postaral o udržení rodu, tj. o zdárné potomstvo? A kdo by se postaral o něho samotného ve stáří? Uvádění syna na svou životní dráhu, toť pýcha otcovská.

Tohle vše mne tedy vede k závěru, že tu musí být ještě jiné evoluční síly, které drží rodinu pohromadě, než jen sexualita (o jejíž moci sotvakdo může dnes pochybovat). Že tyto jiné síly jsou či mohou být spojenci oné sexuality v celkovém lidském směřování k monogamii, to se mi zdá být také pravděpodobné! A že stojí za to po nich pátrat, vzdělávat je a posilovat, to už dodávám jako dětský psycholog hledající onu optimální "normalitu”.
Možno totiž dnes pokládat za prokázané, že lidské potomstvo ke zdárnému vývoji potřebuje rodinné prostředí citově vzájemně propojené - a v osobách "svých lidí" stálé! To jest tedy svým způsobem - věrné!

16.8.2000 Prof. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc. (Psychologie Dnes)