Hořké konce života na dluh

Lidové noviny, 04. 01. 2005, PETR MOOS; klinický psycholog a psychoterapeut

Úhel pohledu

Ve své klinické praxi si všímám rostoucího počtu pacientů trpících pocity úzkosti nebo deprese. Jejich stav ovšem nevyplývá z žádné závažnější duševní poruchy, nýbrž ze stresu a nezvladatelného životního stylu. Není to nic nového pod sluncem.
Řada kolegů na toto nebezpečí systematicky poukazuje již dlouho.
Zmínění pacienti však začínají ve své osobní anamnéze čím dál častěji udávat pozoruhodný společný jmenovatel. Shodně totiž poukazují na to, že jsou zatíženi hypotékou či nejrůznějšími druhy leasingu, a proto je pro ně velmi obtížné, často v podstatě nemožné, učinit ve svém životním programu nějakou zásadnější změnu ve svůj prospěch. V procesu psychoterapie s těmito lidmi společně nahlížíme příčinu jejich potíží v naprosto nezdravém životním stylu přehnané pracovní zátěže.

A také v zaměřenosti na vydělávání peněz a v nepřetržité konzumaci v podstatě čehokoli, co přináší alespoň chvilkový únik ze stresující reality.
Často pacient sám postupně v terapii zjistí, co mu škodí a co prospívá, v čem je sám sebou a v čem je pouhou vlastní karikaturou. V tuto chvíli také sám navrhne řadu konkrétních a jasně formulovaných změn v životě, jež vedou k celkovému snížení zběsilého tempa, a zdá se, že má již vyhráno. Jenže obvykle své úvahy uzavře větou: "Víte, o takovém řešení si ale mohu nechat jen zdát, protože mám hypotéku, leasingy a k tomu děti na škole, takže musím jet takhle dál, dokud to půjde."
Ten nešťastný člověk (bez rozdílu vzdělání, sociálního či ekonomického statusu) mi vlastně vypráví příběh o tom, že jasně vidí, kde je problém, vidí i řešení tohoto problému, ale protože se rozhodl žít na dluh, nemůže (nechce) takové řešení použít. Je příliš zatížen svým rozhodnutím, často na dvacet let dopředu. A navíc by z toho chtěl pomoci ven opět bez zaplacení. Žádá odborníka o pomoc s podmínkou, že sám pro to bude muset udělat naprosté minimum. Je ochoten třeba jen každé ráno pozřít jednu bílou pilulku. Nic víc.
Je-li v péči dobrého terapeuta, ÚHEL POHLEDU měl by se věcně a bez obalu dozvědět, že jeho úzkost z dvacetileté životní budoucnosti je v tuto chvíli naprosto v pořádku, nelze ji nazvat poruchou a nelze ji za stávajících podmínek léčit, neboť to samozřejmě patří k osobně a zodpovědně zvolenému stylu života na dluh.

Škrticí smyčka kolem celé rodiny

Zdá se mi, že v naší společnosti je zaděláno na smrtící paradox. Na jedné straně vidíme, jak stát umožňuje mocenské chování lékařů a celého zdravotnictví, kde se za jednotlivce rozhoduje o tom, co je a není zdravé, co to je nemoc, co musí každý pro své zdraví v rámci zdravotnické mašinerie absolvovat, kdy vypukne chřipková epidemie, tedy kdy máme být nemocní atd., zatímco na straně druhé stát a stejné zdravotnictví shovívavě přihlížejí tomu, jak běžný člověk dostává od banky úvěr za naprosto vražedných podmínek a plete na sebe bič, který jej dříve či později do toho (v lepším případě) zdravotnictví zažene.
Stát navíc nepřihlíží pouze pasivně. Současná vláda tomuto nemocnému stylu života na dluh sama aktivně vyučuje. Její dluh s obrovským počtem nul je více než příkladný.
V křesťanství a judaismu, tvořících spolu kulturně-historický a spirituální odkaz naší společnosti, se s možností dluhů vždy počítalo. Avšak dluh byl vždy pokládán za neštěstí, které člověk prožíval pod tlakem okolností, např. neúrody, nemoci, neschopnosti práce, tragické události apod. Dlužník se tedy stával nešťastníkem, jemuž je potřeba pomoci. Bible popisuje řadu krutých následků dluhu v životě, včetně vážných vlivů na duševní a tělesné zdraví člověka. Dokonce člověka varuje i před ručením za úvěr jeho přítele. Z tohoto úhlu pohledu se dobrovolné zadlužení, jež dovede jedince na okraj sil a ekonomických možností přežití, jeví jako čiré bláznovství.
Společenský trend života na dluh s sebou přináší i řadu psychologických problémů, týkajících se vývoje osobnosti a charakterových vlastností jedince. Lidé např. vlivem reklamy a chování okolí snadno přijmou iluzi, že si mohou dovolit v podstatě všechno, a to hned teď, aniž by za to v tu chvíli přinesli a směnili přiměřenou protihodnotu. Velmi snadno tak vzniká vnitřní nerovnováha člověka i celé společnosti. Stále jsme puzeni něco chtít, vlastnit, vykořisťovat, a tím postupně i vyprázdnit a zdevastovat. Vzniká silný pocit iluzorní moci, ovšem moci nad věcmi, které postupně svou hodnotu ztrácejí, resp. ji nejsme schopni nacházet a vidět.
Zvolna se roztáčí bludný kruh, ze kterého po určité době již není úniku. Člověk žijící na dluh začne být paradoxně neustále zaměřen na získávání a hromadění peněz. Již Sigmund Freud však upozorňuje, že pokud fixace na princip hromadění a vlastnění přetrvává do dospělosti a není pouze nutnou fází vývoje člověka v dětství, stává se patologickou a nabude nejčastěji formy nutkavé neurózy nebo po čase nějakého z řady psychosomatických onemocnění.
Podstatou takové neurózy je všudypřítomný pocit úzkosti a vnitřního napětí, ze kterého lze dobře na čas uniknout do aktivit zábavy a konzumu. Člověk se stává na tomto způsobu života závislý a nutkavě vyhledává stále výraznější uspokojení. Jeho vlastní tvořivost poklesne na nulu, takže si musí onu zábavu obstarat zvenčí. A na to opět potřebuje peníze. Stejnému stylu života pak naučí své děti a bludný kruh se uzavře jako škrticí smyčka kolem celé rodiny.
Obchodníci se zábavou a úvěry jsou spokojeni, lékař a psycholog mají práci, farmaceutický průmysl věčnou poptávku po zázračných pilulkách. Pouze ten jedinečný člověk je nešťastný a zůstává v tom nakonec úplně sám, obklopen zadluženou společností.

Lidové noviny, 04. 01. 2005, PETR MOOS; klinický psycholog a psychoterapeut