Musíme mít stejné názory?

Jana Zajícová
http://ad.studovna.cz/scripts/detail.asp?id=570

Odlišné názory partnera mohou otřást naší jistotou a vyvolat otázky: Bude náš vztah šťastný, když spolu často nesouhlasíme? Je třeba mít v partnerském vztahu na některé věci stejný názor? A když, tak na jaké? Co vlastně nesouhlas partnera znamená?

Souhlas blízkého člověka hledá každý z nás odmalička.
To, že s námi druzí souhlasí, je pro nás totiž od dětského věku zprávou, že je s námi všechno v pořádku, že jsme na svém místě. Když pak přijde období vzdoru, dozvídáme se zase díky svému nesouhlasu s druhými, že jsme schopni být sami sebou.
"Začátek partnerského vztahu mezi mužem a ženou většinou velice připomíná prvopočátky vztahu mezi matkou a dítětem," sděluje psycholožka PhDr. Bohumila Baštecká. "Soulad matky a dítěte nevzniká zpočátku proto, že by oba měli stejné názory, ale proto, že ještě nejsou jako osobnosti od sebe rozlišeni. Stejně tak v období zamilovanosti bývá vztah v tzv. symbiotické fázi, kdy nastává souhlas mezi partnery díky jejich vzájemnému fyzickému i psychickému vyladění automaticky." Podobně jako ve vývoji dítěte dochází i ve dvojici, která přečká první výlučně symbiotické období, k nesouhlasu. Do vztahu přichází "ne", které znamená konflikt. "Konflikt je pro dvojici zprávou, že je každý z nich jiný, že se v mnohém liší," dodává PhDr. Baštecká. "Ve zdravém vztahu lze takovou zprávu nejen vydržet, ale i dobře využít.
Pokud se toto období nepřekryje nějakou pseudovzájemností nebo růžovým oparem, jde o vývoj, který dává vztahu nový rozměr v prožívání, ale i nové možnosti pro vzájemné poznávání." Někdy se může stát, že konflikt převládne a vztah skončí. Pokud se ale konflikt stane jen jedním pólem ve vztahu a druhým pólem zůstává základní souhlas, vztah posiluje. "Dobrý vztah se totiž odehrává neustále v jakémsi pružném napětí mezi souhlasem a konfliktem," zdůrazňuje psycholožka.

Milostný dvojzpěv
Každý se musí učit rozpoznat, kdy má svůj nesouhlas dát s plnou vahou najevo, a kdy to není třeba, či kdy dokonce vztahu škodí vymezovat se vůči druhému svými námitkami. Je dobré všímat si toho, že spory ve dvojici často nevznikají ani tak kvůli nějakému argumentu, jako spíš kvůli tomu, že jeden druhého něčím prostě nesmírně štve. "Takový nesouhlas, i když se týká konkrétní věci, je pak spíše druhotný, v první řadě jde o ventilaci nějaké agrese," upozorňuje PhDr. Baštecká. "Někdy také dvojice docela přehlédne, že skutečnost, že se do krve pohádali o nějaké věci, vlastně ukazuje, kolik mají společného, že jde o oblast společného zájmu."
Hledání souhlasu a společného pohledu na svět ve zdravém vztahu však vždy zůstat musí. Dr. Miroslav Plzák tomuto vědomému vyhledávání souhlasu druhého a pochvalování si, jak jsme něco společně dobře prožili, zařídili nebo zhodnotili, říká milostný dvojzpěv a považoval ho vždy za jakýsi základ spokojeného manželství. Jakmile jeden z dvojice nepochopí, že je třeba vyhledávat a dávat najevo svůj souhlas a souznění s druhým všude, kde je to alespoň trochu možné, a narušuje neustále situaci "milostného dvojzpěvu" svými námitkami, stává se vztah velice únavným, a tedy i ohroženým.

Jsou ale nějaké oblasti, kdy je shoda ve vztahu skutečně nutná?
"Obecně vzato se dá říct, že je výhodné, když jsou partneři přibližně stejného temperamentu," připouští psycholožka, "což znamená třeba i to, že by měli mít na sex chuť zhruba stejně často. V rámci tohoto stejného temperamentového ladění pak oba lépe unesou i to, že se druhému nechce (že nesouhlasí) nebo že to zrovna nebylo ono, nebo dokonce že si partner přeje něco jiného, než na čem si druhý zakládá."
Také je dobré, když mají manželé stejný životní styl, když jsou třeba oba sportovně založení nebo když tráví oba hodně času ve společnosti. "Je třeba ale říci, že jsou manželství, která zcela zvládnou, když jeden běhá po horách jak šílenec a druhý něco stále kutí doma. Jsou ovšem dvojice, které to nezvládnou, kde je tatínek maminkou stále ‚hluboce zklamán‘, že se ukázala tak nesportovní."

PhDr. Baštecká na tomto místě vzpomíná, jak se s kolegy psychology často shodli, že šťastná a nešťastná manželství se od sebe v zásadě neliší ani tak tím, jak spolu navzájem partneři ve dvojici jednají, ale tím, jak si toto své jednání vykládají. Považuje za důležité, aby se partneři shodli spíše na jakýchsi rámcových hodnotách a zákonitostech než na názorech na jednotlivé problémy.

"Například když se vezmou lidé temperamentově různí, to znamená, že jeden se bude snažit o sex častěji a druhý bude častěji odmítat, budou pravděpodobně oba nešťastní," vysvětluje psycholožka. "První bude ztrácet jistotu, že si to nemá brát osobně, druhý bude ztrácet spontaneitu, protože pro jeho chuť už skoro nezbude místo. V tu chvíli mohou ale nastoupit společné rámcové hodnoty. Jestliže totiž budou oba považovat dobré prožívání sexu pro manželství za nepostradatelné, možná najdou způsob, jak si navzájem vyhovět. Jestliže pro oba budou důležitější jiné hodnoty, mohou se soustředit na ně. Pokud však bude pro jednoho dobré prožívání sexu nepostradatelné a pro druhého o velkou hodnotu nepůjde, pravděpodobně se rozejdou."

Podobně je výhodné, když se sejdou dva, kteří si buď oba myslí, že role muže a ženy mají fungovat klasicky, nebo dva, kteří mají společný názor, že podobu těchto rolí budou teprve podle domluvy tvořit. Stejně tak bude bez větších problémů dvojice, kde oba počítají s tím, že starým rodičům zaplatí dobrý domov důchodců, anebo dvojice, kde oba počítají s tím, že budou hledat všechny možnosti pro to, aby se mohli o rodiče postarat sami. To, že se pak taková dvojice pohádá třeba o to, jak zajistit pro maminku odvoz k lékaři nebo jídlo, je jiná věc, to není podstatné. Důležité je, že vztah drží určitý společný hodnotový rámec.

Když jiný názor zraňuje
"Stejně jako se ve vztahu hraje o míru konfliktu a souladu, hraje se i o míru podobností a odlišností," vysvětluje PhDr. Baštecká. "Totálně odlišní lidé nemají, čeho by se navzájem zachytili, značně podobní jsou ohroženi nudou."
V této věci ovšem také záleží na povaze člověka. Někdo díky své povaze i výchově snese ve vztahu vzájemných odlišností velmi málo, jiný jich snese více. "Jsou lidé, kteří v určitých situacích odlišnosti vyhledávají a pro své vymezení konflikty potřebují. Jeden známý mi dokonce řekl: ‚Když vyvolám konflikt, dozvím se hned, jaký kdo je, jinak bych se to dozvídal strašně pomalu.‘ Taková cesta je skutečně funkční, ale také - zvláště pro okolí - velice těžká," dosvědčuje psycholožka.

Také přílišná přecitlivělost na to, že druhý projevuje jiný názor, může vztah zatížit. Jsou dokonce lidé, kteří každý projev nesouhlasu chápou jako znehodnocení vlastní osoby.

Co dělat, jestliže u sebe rozpoznám tendenci cítit se ukřivděn tím, že můj partner vyjádřil jiný názor?
"Někdy stačí pokusit se druhému své pocity vysvětlit, jindy je možné ve vypjaté situaci rovnou přiznat: já teď vůbec nepotřebuji slyšet tvůj názor, já potřebuji, abys se mnou souhlasil," doporučuje psycholožka jak získat pochopení a podporu. "Nejdůležitější ovšem je, že u sebe člověk tendenci cítit se ukřivděn jiným názorem druhého vůbec rozpozná. Jde vlastně o první krok k tomu, aby přestal za jiné názory obviňovat svého partnera, aby ho přestal považovat za hlupáka. Jde o první krok k dobrému řízení sebe sama."
Důvody, proč člověk těžce nese jiný názor druhého, mohou být velice individuální. Je proto dobré ptát se sám sebe: Je to vždy určitá oblast, která mě zraňuje? Je tato oblast pro mě tak důležitá, že se o ni musím bít? Nebo je to určitá tradiční oblast, něco čím třeba tatínek vždycky zraňoval maminku a já jsem tím trpěl či trpěla?

"Část toho, jak zvládáme odlišnosti druhého, je dáno povahou a výchovou," uzavírá PhDr. Baštecká. "Ovšem důležité je také přesvědčení člověka, že je se svou výbavou schopen dobře nakládat, že je schopen sebeřízení. To, co rozhoduje o schopnosti člověka srovnat se s druhým v partnerském vztahu, je totiž nakonec jeho základní přesvědčení o tom, že sporné situace, které ve vztahu přicházejí, je možné společně tvůrčím způsobem dobře zvládnout."