"Manželství" na zkoušku?

Mitsch Finley

Marta a Honza jsou čerství absolventi vysoké školy, kteří vyrostli v katolických rodinách. Nechodí na mši každou neděli, ale ještě se považují za katolíky. Oba se o sebe velmi zajímají a mluví o lásce.
Ve skutečnosti jsou si blízcí natolik, že se rozhodli sdílet jeden byt. Už šest měsíců spolu sexuálně žijí a představují si, že jim společný život pomůže ušetřit peníze a navíc se i lépe poznat. Když to bude fungovat, mají v plánu v budoucnu uvažovat o svatbě. Zatím jim společný život připadá jako zkouška, zda "jim to půjde dohromady".
Jak si zařídili život není dnes žádným neobvyklým řešením. Společenské tabu, které bránilo soužití nesezdaných párů již neexistuje, zvláště pokud dotyční tvrdí, že uvažují o manželství. Sociologové, kteří mají tendenci vyhnout se jakémukoliv náznaku mravního úsudku, tento způsob soužití nazývají "kohabitací". Předchozí generace, které mravní posuzování tolik neomítaly, tomu říkali "žít spolu na hromádce" nebo "žít v hříchu".

Na první pohled soužití bez sňatku vypadá jako rozumný nápad.
Proč se nezabývat detaily "provozu domácnosti" a neověřit si sexuální soulad, než se vrhneme do manželství? Není lepší, když si partneři zkusí, zda se k sobě hodí, než učiní trvalý slib? Nevypadá snad rozumně tvrzení, že to je výborný způsob přípravy na manželství? Jaký smysl má nakonec "kus papíru" (oddací list)? Cožpak to není jen formalita? Ukazuje se však, že soužití bez sňatku je nebezpečný nápad. Vědci zkoumající fenomén volného soužití potvrzují, že "staromódní" zvyk sexuální zdrženlivosti a odděleného života až do svatby je založen na zdravém rozumu. Tento závěr vědeckého výzkumu shrnují dvě knihy: "Deset hloupostí, které dělají ženy, aby si zkomplikovaly život" od Laury Schlessingerové (vyd. Villard Books, Random House 1994) a "Zachránci manželství" od Michaela J. McManuse (Zondervan 1993).

Je třeba říci pravdu
Podle tohoto výzkumu je soužití bez sňatku špatné pro zúčastněné partnery, pro vztah založený na lásce i pro budoucnost manželství. McManus uvádí některé významné statistické údaje: Sociolog z Yaleské univerzity Neil Bennett a jeho kolegové v roce 1988 zjistili, že u kohabitujících párů je o 80% pravděpodobnější, že se rozvedou nebo rozejdou než u těch, které spolu před manželstvím nežily.

  • V roce 1983 studie Národní rady pro rodinné vztahy, která se zaměřila na více než 300 novomanželských párů, odhalila, že ti, kdo spolu žili před manželstvím, byli po svatbě méně šťastní. Ženy si zvláště stěžovaly na špatnou kvalitu komunikace po svatbě.
  • V roce 1989 národní průzkum rodin a domácností konstatoval, že "u svazků, které začínaly volným soužitím, je téměř dvojnásobně větší pravděpodobnost, že se do deseti let rozpadnou, ve srovnání s veškerými prvními manželstvími: 57 ku 30 procentům."
    McManus dodává, že i když spolu partneři nebydlí, ale jsou před manželstvím sexuálně aktivní, je to pro budoucnost manželství stejně výstražné znamení. Průzkum, který McManus citoval, se soustředil na ženy, ale důsledky platí i pro muže.
  • Při národním průzkumu velikosti rodin bylo dotazováno 2746 žen. Mezi poprvé provdanými ženami v letech 1965 a 1985 měly panenské nevěsty menší pravděpodobnost, že se jejich manželství rozpadne rozchodem nebo rozvodem než ženy, které při sňatku nebyly panny. O kolik byla tato pravděpodobnost menší? Procenta jsou ohromující. Páry, které byly před manželstvím sexuálně aktivní, se rozvádějí o 53 až 71 procent častěji než páry, které sexuálně aktivní nebyly. Podle McManuse: "Manželství je jediná bota, kterou si před nošením nemůžete vyzkoušet!"
    Schlessingerová, manželská a rodinná terapeutka, souhlasí s tím, že statistické studie dokazují, že kohabitace není dobré řešení.
  • Americký výzkum 13 tisíc dospělých odhalil, že u párů, které spolu před manželstvím žily, je o třetinu vyšší pravděpodobnost rozvodu.
  • Kanadský národní výzkum 5300 respondentů zjistil, že ti, kdo spolu žili před manželstvím, mají o 54 procent vyšší pravděpodobnost brzkého rozvodu.
    Ale mladé páry často věří, že budou výjimkou ze statistického pravidla. Samozřejmě nic nezaručuje to, že partneři, kteří spolu před manželstvím žijí, skončí u rozvodového soudu.
    "Jsou i takoví, kteří tím projdou s úspěchem", přiznává Schlesingerová. "Ale nejsou pravidlem.

Proč tedy chcete hrát se svým životem ruskou ruletu? Proč? Z beznaděje? Ze strachu nikoho nemít - z toho, že to není žádný život, když nemáte životního partnera?" Proč namísto toho nepočkat a nedorůst ke zralosti, nezávislosti a soběstačnosti, radí nyní Schlessingerová a další. Může to být těžké, zejména jste-li mladí, nedostává-li se vám citu a chcete-li uniknout z nešťastné minulosti. Je to obtížné, ale potenciální zisk je z dlouhodobého hlediska obrovský.

Úroveň zralosti
Schlesingerová je převědčena, že kohabitace může zpomalit zrání osobnosti. A nejdůležitějším životním úkolem mladého člověka je stát se zralou osobností. Kdo jsi? V co věříš? Čeho chceš v životě dosáhnout? To jsou zásadní otázky, které si mladí lidé musí odpovědět, než učiní celoživotní slib.
Zrání nemá ze spolužití s někým žádný užitek. "Jen ty sám se můžeš učinit šťastným", říká Schlessingerová. Když mladý člověk slepě lpí na jiné osobě, je pravděpodobné, že bude mnohé bezmyšlenkovitě přebírat. Zastírání reálného stavu věcí je často hlavním faktorem při rozhodnutí pro kohabitaci, říká Schlessingerová. Je pravděpodobné, že mladí lidé budou popírat své vlastní potřeby, ale i to, jaký ten druhý ve skutečnosti je. Schlessingerová skutečně říká "volné soužití může znamenat rezignaci". Základem zralosti a zdravého sebevědomí je překonávat okolnosti, nikoli rezignovat a nechat se ovládat jiným člověkem.

Manželství vyžaduje pevný základ.
Sex před manželstvím a společný život bez jakéhokoliv závazku a společného životního plánu, říká Schlessingerová, je "chování v zásadě nezralých lidí". Jednají podle hesla "musím mít všechno, protože to tak chci". Je mnohem méně pravděpodobné, že bude mít úspěch manželství lidí, kteří se nikdy nenaučili odkládat své uspokojení. A právě o to jde při soužití bez sňatku.

Správná rozhodnutí vyžadují objektivitu.
Když se ze vztahu stane sex a soužití před manželstvím, je mnohem obtížnější uchovat si objektivitu potřebnou ke správnému rozhodování. Předmanželský sex a kohabitace zbavují partnery odstupu, který potřebují k moudrému rozhodnutí, zda se vzít nebo nevzít. Sexuální pocity lze snadno zaměnit za lásku. "Schůzky - nikoli společný život - mají vést k poznávání a rozlišování", říká Schlessingerová. "Schůzky mají vytvořit prostor pro rozhodnutí. Odmítněte spolužití a proměňte význam schůzek tak, aby se z nich stal prostředek pro překonání období, kdy je příliš brzy na společný závazek."

Muži a ženy spolu žijí z různých příčin.
Mužům kohabitace vyhovuje, říká Schlessingerová. Ženy si na druhé straně často namlouvají, že soužití jim poskytne příležitost potenciálního partnera k sobě pevněji připoutat. Podle Schlessingerové to není pravda. "Ženy chtějí, aby je muž chránil, pečoval o ně, toužil po nich," říká. "A jestliže jste na tom takhle, nemůžete ani na chvíli uvažovat (alespoň ne nahlas) o tom, zda toho chlapce vůbec chcete - máte příliš mnoho práce s tím, abyste se ujistila, že on chce vás."

Co se s tím dá dělat?
Taktika lidí, jež pracují se snoubeneckými páry, které spolu žijí, je různá. Někteří to ignorují. Jiní dávají partnerům kopie článků, jako je tento a rozhodnutí ponechávají na nich.
Někteří duchovní však odmítají být vědomými svědky páru, který spolu žije. Říkají, že ti, kdo spolu žijí, musejí opět začít žít odděleně, pokud chtějí mít církevní svatbu. Je to taktika tvrdého srdce, která partnery pravděpodobně vyžene z církve? Nebo je to "nesnadná láska"?
Některé páry odpovídají: "Nemůžeme si dovolit opět žít odděleně. Kromě toho nám do svatby scházejí jen dva měsíce." A výsledek u partnerů, kteří souhlasí s odděleným životem? Několik týdnů poté, co opět začali žít každý zvlášť, říkají: "Náš vztah nikdy nebyl lepší. Naše láska stále roste, až se tomu divíme!"